(recenze z roku 2011)

Je na čase napsat jednou o restauraci, na kterou vzpomínám s příjemnou chutí na jazyku a dobrým pocitem z obsluhy.

Je toho ale málo k psaní. Do libanonského El Emiru jsem se nijak netěšila, protože mám o kvalitě stravování v obchodních centrech jistou představu, povětšinou trefnou. Nás čekalo výběrové menu pokrývající základy libanonské kuchyně:

* červená čočková polévka

* meza plate:
Hommos = cizrnová pasta
Moutabal = baba ganoush, lilková pomazánka
Warak Inab = vinné listy plněné kořeněnou směsí rýže se zeleninou a olivovým olejem
Tabouleh = petrželový salát
Kabis = zelenina v kyselém nálevu
Falafel = cizrnový „karbanátek“
Kibbey Makli = taštičky z těsta z jehněčího masa a bulguru plněné mletým jehněčím, cibulí a píniovými oříšky
Sanbousek Lahmeh = taštičky plněné mletým jehněčím masem, cibulí, piniovými semínky, smažené
Sanbousek Jibneh = taštičky plněné sýrem a mátou, smažené
Fatayer = taštičky plněné špenátem – zapékané

* Katayef = libanonské palačinky, přesmažené a polité jasmínovým sirupem

Jídlo bylo výtečné. Úplně mi vyhovovalo, že si můžu dát od každého něco, takže toho ochutnám hodně 🙂 Že se některé kousky řídily individuálními stravovacími návyky (taštička s mátou mně osobně evokuje, že do ní kuchařovi upadla žvejkačka..), není chyba restaurace. Zásadním objevem pro mě byl tabouleh, který mi moc chutnal, a to i přes pokračující petrželový bojkot (viz návštěvu řecké restaurace). Konečně petržel v úpravě, kdy je dobrá. Jen dezert jsem si moc neužila, byla jsem už moc plná (nejen zážitků).

Obsluha byla vyhovující (po ruce, když bylo něco potřeba; neobtěžující; vysvětlující). Jen to vysvětlování bylo trochu mechanické s otráveným podtónem opakování po tisící toho samého.

Jako jedinou nevýhodu a překážku častějších návštěv vidím ceny.

Nabídka na www.elemir.cz

JÍDLO: 1
OBSLUHA: 1-
NE/KUŘÁCI: jen nekuřáci
WC: ?
CENY: nadprůměrné (300-400 Kč za jídlo, 50 Kč velké pivo)
PLATEBNÍ KARTY: ano
MÁ CENU SE VRACET: rozhodně

(recenze z roku 2009)

Tuhle restauraci v centru Prahy vlastní sám pan Afghánec a při pohledu do kuchyně se taky nezdálo, že by měli český kuchaře, což nám dodalo víry, že jídlo bude blízké tomu pravému. Interiér je vyzdobený (místy přezdobený) fotkami, cetkami, koberci, lampami, dýmkami a dalšími artefakty navozujícími atmosféru východu. Naštěstí po Trappovi nevyžadovali fous dlouhý na celou pěst, ani já jsem nebyla zmrskána za nošení kalhot (patrně proto, že jsem si pro jistotu vzala sukni ;). Restaurace je poměrně malá, cca 8-10 stolků.

Nevím, jestli jsme měli štěstí, nebo je obsluha vždycky taková, ale číšník, který měl ten den službu, opravdu svůj podnik znal. Byl to přesně ten člověk, co vám dokáže vysvětlit, co v tom jídle je, poradit, jaká je vhodná příloha, nebo říct něco o vínu, které rozlévá (nechával i ochutnat).

My jsme si oba dali jehněčí, což na můj rostoucí hlad nebyl dobrý nápad. Maso je potřeba dělat celkem dlouho, takže jsem hladově sledovala, jak u jiných stolů lidi dostávají jídlo, jí a odcházejí, zatímco já (my) pořád čekám(e). Pan čísník vystihl mou nedočkavost a obhájil dlouhou přípravu. Čekání se nám ale vyplatilo. Maso bylo tak křehké, že do něj stačilo píchnout vidličkou a rozpadalo se. Trapp ho měl v rajčatové omáčce a já s rýží, ve které byla mrkev a rozinky a vůbec nebyla suchá a dala se jíst samotná. K tomu ještě kofty (placičky z mletého masa v ostřejší omáčce) a perský chleba. Bylo to vynikající.

Bylo to tak vynikající, že Trapp si po jídle ještě objednal jedny kofty. Je to sice předkrm, ale co na tom 🙂 Pak ještě následovala sladká tečka v podobě baklavy (už trošku starší 😦 ) a halvy (čerstvá a taky výtečná). K tomu mě potěšilo preso, které bylo preso a nikoli velký hrnek kafe.

Sečteno a podtrženo – pokud máte chuť na nějakou exotiku, která ale není zase tak vzdálená našim chutím, určitě se v Arianě stavte. Není sice nejlevnější, ale jedna večeře vás určitě nezruinuje.

Nabídka na kabulrest.sweb.cz

JÍDLO: 1
OBSLUHA: 1
NE/KUŘÁCI: ?
WC: dá se
CENY: ne pro každý den (většinou 150-250 Kč)
MÁ CENU SE VRACET: rozhodně ano